Rozmohl se nám tady takový nešvar

Pohledem na sociální sítě by se mohlo zdát, že žijeme v kultuře či spíše kultu autenticity. I přes skromnost mé sociální bubliny jsem opakovaně narazil na proklamace osobní autenticity. Jistá dáma v mém „feedu“ to podala bez obalu: „Jsem tak autentická, až to ostatní bolí.“

Slovo autentický nebo autenticita pochází z řečtiny a znamená pravý, skutečný, nefalšovaný. A zároveň existuje příbuzné slovo v řečtině, které znamená pachatel nebo přímo vrah, případně sebevrah. Etymologickou vzdálenost mezi vrahem a pravostí překlenuje skutečnost, že obojí je takříkajíc záležitost „vlastní ruky“.

Pokud bychom se zeptali antického člověka (včetně filozofické elity), co znamená žít autentický život, pravděpodobně by se díval nechápavě až podezřívavě. Přece život je jeden, můj vlastní, ten pravý. Jak je možné ho zfalšovat? Ta otázka by archaickému člověku nedávala smysl. A ještě méně příslušníkům primitivních společností, kteří žili jako součást přírody, jejích projevů a protonáboženských výkladů většiny událostí.

Jsem autentický, tedy jsem

Až s osvícenstvím (alespoň v evropském kontextu) přichází to, čemu bychom mohli s jistou mírou nadsázky říkat autentický život. V tomto období se na člověka začalo nahlížet vice jako na individualitu nikoli jen sociální výhonek rostoucí na poli vykolíkovaném náboženskou zkušeností, feudální autoritou nebo dědičnou predestinací své společenské role.

S trochou fantazie můžeme nejcitovanější větu J. J. Rousseau „Člověk se rodí svobodný, přesto je všude v železech.“ považovat za manifest budoucí kultury autenticity, byť se jeho texty zabývaly zejména kritikou sociální nerovnosti.

Podobně dánský filozof S. Kierkegaard volá v jistém smyslu po autentickém životu. Jeho „stát se, čím člověk je“ a vyhnout se tak existenciálnímu zoufalství ovšem nemíří k prázdnému individualismu, ale v jeho případě skrze krok víry ke vztahu k Bohu.

Ve 20. století prostupuje autenticita výrazně existenciální filozofií. Přeskočíme Heideggera a Sartra, jejichž ontologické vývody jsou řekněme komplikované. Zastavme se na chvíli u Alberta Camuse. Málokdo z nás by považoval valení obrovského kamene nahoru do kopce za autentický život. Camus ve své eseji ale naopak absurditu Sisyfova osudu tváří v tvář mlčícímu vesmíru vidí smířlivě. V tom krátkém okamžiku odpočinku, kdy schází dolů z kopce, aby začal znovu, se Sisyfos ptá „Proč?“ a navzdory tomu, že odpověď nepřichází, začíná znovu a znovu a v tomto tichém rozjímaní tkví jeho opravdovost a smíření s bohy. Nehrozí jim pěstí, ani se nenechá rozmačkat balvanem. Nikoli žít lépe, ale žít více, píše Camus.

Zajímavý je vztah autenticity a upřímnosti. Upřímnost je pouze částí, snad i podmínkou autentického života. Být upřímný sám k sobě a zároveň k ostatním je možná ctnostné, ale v životě obtížně dosažitelné. Necenzurovaná upřímnost nevyhnutelně dříve či později narazí na sociální normy. Vést autentický život nás může stát vztah, zaměstnání a někdy i pár zubů.

Podobné potíže nalezneme mezi autenticitou a autonomií. Žít autonomní život předpokládá schopnost sebeřízení a zejména možnost svobodného rozhodování o sobě. Autentický život navíc vyžaduje, aby byl vyjádřením osobní identity a hodnot s ní spojených. To si žádá dobrou znalost svých hodnot respektive ctností a také, a to je pro mnoho z nás mnohem obtížnější, vlastních nectností.

V pokračování se podíváme na autenticitu z pohledu psychologie.