Druhá část minisérie o autenticitě. První část tady.

V minulé části jsme autenticitu nahlédli skrze filozofii. Ta hledá univerzální velké pravdy o povaze světa a našeho bytí. Psychologie sestupuje k člověku.

Není ego jako Ego

Poctivý psycholog by se Freudovi neměl vyhýbat. Někteří z nás z něho mají samým skřípáním obroušené zuby, ale buďme upřímní – ani po sto letech žádný jiný psycholog nedokázal obor zpopularizovat tak jako Freud. Začněme tedy s psychoanalýzou.

Přestože ve Freudově díle samotné slovo autenticita ve vztahu k psychickému aparátu najdeme stěží, hledali bychom ji pravděpodobně v Egu. To může znít spirituálním hledačům podezřele. Není snad rozpuštění ega cílem všech snah oduševnělého člověka? Ateista Freud Ego považoval spíše za prostředníka nebo facilitátora nevědomých (a často temných) tužeb člověka, které jsou v konfliktu s naší výchovou a společenským řádem. Ego hledá, jeho funkce je sebezáchovná a snaží se vyvažovat. Silné a vyvinuté Ego tak není slabostí, ale naopak za příznivých okolností mocným a moudrým vládcem duše. Jeho význam spočívá ve schopnosti naslouchat našim potřebám a vyhodnocovat potenciální následky, Autentický člověk se obrací ven i dovnitř, rozlišuje a spojuje.

„Teď už mi líčidla rozežrala tvář…“

Carl Gustav Jung nazval vnější obal naší osobnosti, který nás chrání před společností a společnost před námi, personou. Podobně jako antičtí herci můžeme mít množství person (ve starověkém divadle to byly skutečné masky) pro různé situace a vztahy. Například personu syna mám pro svoji matku. Personu otce pro svoje děti. Personu šéfa pro své podřízené. Problém může nastat, pokud přestanu vědomě rozlišovat situační přiléhavost té které masky.

Autoritativní šéf, který se vrací domů po náročném pracovním dni, neodloží masku před dveřmi bytu a začne komandovat manželku (micromanagement), organizovat jí domácnost (projektové řízení) a hodnotit ji (KPI). Podobně jako v antickém dramatu (předchozí příklad dlouhodobě směřuje k vztahové tragédii) funkcí masky je pomoct divákům zorientovat se a ztotožnit s jejím nositelem. Zdánlivě autentický člověk bez masky nemusí být nutně srozumitelnější ve vztahu k očekávání v dané situaci nebo člověku. Dost možná by mohl být i značně lidsky odpudivý.

Potíž je v kvantitě i kvalitě našich masek. Mít jednu z nich pro všechny situace? Vytvořit si jakýsi psychologický součet nebo dokonce průměr ze všech? Která z mých masek je ta pravá? Podle Junga ten problém za nás vyřeší věk a nároky naší psýché. Kolem poloviny života to s námi začne vypadat jako by rezidua líčidel po bezpočtu repríz našich životních rolí vytvořila abstraktní monstrum a pohled do zrcadla nás vyděsí. Kdo jsem?, ptáme se.

Často pak skrze ztrátu iluzí o sobě i světě, tvrdou duševní práci a slepé uličky nalezneme uvnitř sebe sama cosi víc. A naše nová autentičtější persona pak vznikne téměř sama od sebe. Archetypální problém masek demonstruje v novodobé mytologii postava Batmana a jeho antipod Joker. Batman masku odkládá a stává se Brucem Waynem a naopak. Autentičtějším se tak pozorovateli i skrze přitažlivost zla může zdát Joker, který je sám sebou pouze v masce a maska se zároveň stala jím.

Farmář nebo psycholog

Malý Carl Rogers prožil část dětství na farmě a na přání svého otce se měl stát zemědělcem, ovšem vysokoškolsky vzdělaným. Velký Carl se ovšem po jistých peripetiích stal významným psychologem a zakladatelem jejího humanistického směru.

Rozdíl mezi ideálním a reálným já postavil Rogers do centra své teorie. Čím větší ten rozdíl je, tím větší je šance, že se do toho prostoru vměstná nespokojenost, neklid, nervozita, neuróza. Rogers a jeho souputník Abraham Maslow používal k popisu růstu osobnosti pojem seberealizace či sebeaktualizace. Sebeaktualizované já zmenšilo propast mezi přáním „být tím, kým mám být“ a „být tím, kým jsem“ a stalo se…kým vlastně?

Modernímu člověku může znít stažení vlastního nároku na svůj ideál poraženecky. Autentický postoj k životu ovšem může vyžadovat připustit si, že jsem skutečný právě v té roli, kterou v životě hraji. Tedy s Shakespearem: Celý svět je jenom jeviště a všichni lidé na něm jenom herci.