„Ó Slunce, samo nezmůžeš nic, kde silami svými nevládnu já,
stejně jako kohout bez slepic zbytečně se držívá.
A po tvé pomoci přítomné toužím zas já, Luna,
jako i slepice po kohoutovi jest roztoužena.
Věci, jež příroda pospolu chce mít,
nemoudrý, kdo troufl by si rozdělit.”
— Rosarium philosophorum

Úvod

Moderní člověk si pod pojmem alchymie pravděpodobně vybaví tajemnou mužskou postavu, která v přítmí laboratoře misí, destiluje a slévá podivné substance v ještě podivnějších soustavách skleněných baněk, destilačních přístrojů a ohnivých pecí. Za tento obraz vděčí naše vědomí středověkým vyobrazením alchymistů a jejich dílen na mnoha překrásných obrazech, ilustracích a rytinách. Český člověk jistého věku si pak doplňkově vybaví lehce popleteného Scottu, který místo elixíru mládí destiluje slivovici a jeho prima materia jsou povidla, či magistra Kellyho, který místo homunkula stvoří k potěše císaře krásnější, ale poněkud méně éterickou homunkulu Sirael – tolik obraz fiktivní “černé kuchyně“ při dvoru Rudolfa II. z československého filmu o Císaři a Pekaři.

Nicméně alchymie je fenomén, který je výrazně složitější a uniká jednoduché kategorizaci především díky neúprosnému běhu času, který nás vzdaluje od dob středověku (a několika epoch před ním), ale také díky alchymii samotné, která se v jistých obdobích a směrech dobrovolně ukryla před zvídavými pohledy laiků a oděla se do šatu symbolů, alegorií a mnohdy i šifer. Je alchymie spíše vědeckou metodou, filozofií, mystickou školou, vědou či kryptonáboženstvím? Dost možná vším najednou eklekticky vybírajícím ze všeho, co kultura, věda a náboženství mnoha staletí nabízely, aby sama sebe pohltila a nakonec symbolicky jako jí samotnou obdivovaný pták Fénix povstala z popela v podobě přírodovědné chemie, farmakologie a příbuzných věd moderních časů.

Podoba alchymie

“…neexistuje jedna homogenní alchymie, nýbrž alchymie jako komplexní kulturní fenomén, který se projevuje v rozličných formách.”

Existují dva proudy alchymie – jeden hovoří otevřeně a střízlivě se věnuje pozorování a experimentu. Druhý směr se obrací k mystice, symbolům, alegoriím a metaforám a stává se základem pro různé esoterické směry novověku např. rosenkruciánství. Historie alchymie je také lemována množstvím podvodníků, kteří se podíleli na falšování zlata, především barvením jiných kovů. Mimo tyto podvodníky se v alchymii potkáváme se dvěma hlavními proudy, které se nicméně prolínají a ovlivňují: teoretická část (theorica) a alchymistická praxe (practica). Mezi teoretické komponenty alchymie patří již od počátku animismus, mýtus a přírodní filosofie. Na rozdíl od magie, která se snaží o ovlivňování hmotného světa s pomocí duchovních sil se alchymie snaží pochopit vnitřní zákonitosti hmoty a skrze ně si chce podmínit materiální svět.

Underhillová tvrdí, že magii odlišuje od mystiky (a do jisté míry alchymie) především důraz magie na individualismus, rozumové poznání a praktické využití. Dle mého názoru je nicméně tato hranice dělení mystiky, alchymie a magie velmi tenká a často se jedná o pouhé sémantické nuance s ohledem na to, kterou větev či filozofický směr alchymie budeme zkoumat. Sama Underhillová řadí do kapitoly o magii například Herma Trismegista, který je považován za vůbec nejvýznamnějšího duchovního a ideového předchůdce alchymie (přestože není jisté, zda vůbec žil) a její dlouhé hermetické tradice.

Alchymie je silně ovlivněna aristotelovskou teleologií a myšlenkou, že všechny věci spějí k dokonalé formě. S tím také souvisí v alchymii významný vliv astrologie ve smyslu jednoty všehomíra a myšlenka, že lidský osud je bezpochyby svázán s osudem resp. pohybem planet. V této souvislosti také byly planetám přiřazeny odpovídající kovy např. Slunce – zlato, Měsíc – stříbro, Merkur – rtuť apod. Z tohoto důvodu také na mnoha vyobrazeních nacházíme symboliku Slunce a Luny, případně odpovídajícího mužského a ženského principu. Koncept prvotní materie implikuje myšlenku ne nepodobnou panteistickému konceptu “hen to pan” (“všechno je jedno”) a z něho vyplývající alchymistické paradigma, že pokud vše vzniká z jednoho a tvoří jednotu, musí být zároveň možné přeměnit vše v cokoliv.

Jakkoliv se nám podobný koncept může zdát úsměvný a zavánějící magií, atomistické teorie a dnešní kvantové koncepty světa “tam dole“ se, ač v moderním hávu, nezdají být alchymickému naivismu až tak vzdálené.

Po většinu času v závislosti na době, konkrétním směru a autorovi alchymie tíhla k jisté formě esoterické výlučnosti a záměrné nejasnosti ve vyjadřování. Sklon k utajování lze nalézt už ve starém Egyptě, kde na stěnách chrámů byly v hieroglyfech zachyceny některé postupy, ovšem v šifrách. Důvodem mohla být obava alchymistů sdílet tajemství např. o výrobě zlata s “nezasvěcenými”, specifické příkazy tehdejších vládců, ale zároveň touha po jakési výlučnosti. Metaforický jazyk, víceznačný symbolismus a bohaté alegorie tak zároveň sloužily jako iniciační proces pro nové adepty tohoto umění.

Alchymické dílo

Alchymické postupy, které měly vyústit ve “Velké dílo” (Opus magnum), se dělí na několik fází.

Počet těchto fází i jejich pořadí se liší dle toho, kterého autora. Někdy se popisují dle převládajícího zbarvení substance jako nigredo (zčernání), albedo (zbělení), citrinitas (zežloutnutí) a rubedo (zčervenání). Hra barev, kterou substance během proměny prochází, je nazývána v literatuře “pavím chvostem”.

Základní fáze, které nacházíme u většiny autorů a jejich pořadí:

1. Calcinatio
2. Solutio
3. Putrefactio
4. Reductio
5. Sublimatio
6. Coagulatio
7. Fermentatio
8. Lapis philosophorum
9. Multiplicatio
10. Proiectio

Důležitým mezikrokem je vytvoření “kamene mudrců” (lapis philosophorum), který dokáže transmutovat neušlechtilý kov ve zlato příp. v “malém Díle” ve stříbro. Postup bývá také někdy označován jako tinctura (tingování, barvení). Jiným “výstupem“ alchymického snažení je vytvoření panaceje, univerzálního léku.

Mezi základní alchymické prvky patří síra a rtuť. Teorie síry a rtuti (nikoliv ve smyslu přírodních prvků) ovládala alchymii po staletí. Ve 14. století byla krátce nahrazena čistou teorií rtuti. V 16. století pod vlivem Paracelsa (1493 – 1541) se ustálila podoba sal – sulphur – mercurius (sůl, síra, rtuť), jako trojice označující principy hmotného světa. Tato trojice zároveň odpovídá jeho členění člověka na tři části – tělo, ducha a nesmrtelnou duši.

Alchymická praxe nebyla přijímána bez výhrad ani ve starověku. Perský filosof a lékař Avicenna (980–1037) tvrdě kritizuje alchymisty ve své filipice “Scian artifices” (“Alchymisté by měli vědět”) a tvrdí, že transmutace druhů není v jejich moci a pouze vytvářejí nápodoby barvením.

Historické epochy alchymie

S vědomím limitů historických pramenů a překryvu jednotlivých epoch, lze dle Haageho alchymii rozčlenit dle časových období a regionů na:

1. helénistický Egypt
2. alexandrijská alchymie
3. byzantská alchymie
4. arabská alchymie
5. alchymie ve středověké a raně novověké Evropě

Středověká etapa je nám patrně historicky a kulturně nejbližší a odvíjí se z ní jednak prekoncepce, které o alchymii máme, a také dopad na další vývoj vědy v evropském kontextu. Západní alchymie má počátek přibližně ve 12. století především díky přejímání arabské alchymie, které vděčíme za některé dodnes používané výrazy vzniklé přepisem z arabštiny do latinky např. al-kimia – alchymie, al-anbiq – alembik, al-iksír – elixír apod.

Roger Bacon, sám aktivní alchymista, pokládal alchymii za základ veškeré přírodní filozofie a hájil ji jako vědu, kterou tvoří teorie i praxe. Přechod k novověku spočíval v používání empirické, induktivní metody dnešních přírodních věd. Tento přerod alchymie v chemii nacházíme s konečnou platností u Lavoisiera. V raném novověku se začíná více prosazovat její esoterický směr zahalený do metafor, symbolů a alegorií bez přínosu nových poznatků či větší intelektuální přesvědčivosti. V pozdním novověku pak z alchymie zbývá především její psychologický a mystický rozměr a snaha vyjádřená slovem i obrazem o dosažení cíle skrze nejvyšší duchovní úsilí. Ještě ve 20. století existují tisíce organizací navazujících především na rosenkruciány včetně praktikujících alchymistů.

Zvláštní místo v dějinách alchymie zaujímá Carl Gustav Jung a jeho hlubinně psychologický přístup. Jung nachází na základě vlastního výzkumu a praxe paralely alchymistického procesu s teorií individuačního procesu. Jung nepřikládá alchymistům samotným nijak významný vědomý vhled do psychologického procesu, ale konstruuje teorii o projikování alchymistova nevědomí na hmotu jako důsledek opakování neúspěšného procesu transmutace neušlechtilých kovů ve zlato. Jungova teorie jako celek je poměrně komplikovaný systém propojující alchymii, psychologii nevědomí, mysticismus, gnózi a náboženství, který je v některých případech výrazně mysteriózní nejen co se týká alchymie. Jung samotný se k problematice alchymie vracel opakovaně ve svém díle např. Představy spásy v alchymii, Snové symboly individuačního procesu nebo Mysterium Coniunctionis. Není zcela jisté, zda se Jung sám považoval za moderního alchymistu, nicméně nelze nevidět jistou podobnost s alchymistickými symboly v interiéru i exteriéru jeho útočiště, Bollingenské věži, a zálibu v nošení faustovského šatu v posledních letech života, jak zmiňovali někteří jeho blízcí.

Největším dědictvím celé alchymické tradice tak mimo její praktickou větev devalvovanou četnými podvody a poněkud obskurní esoterickou tradicí zůstává její přerod ve vědeckou chemii. Paralelu s “Kamenem mudrců” nalézá chemik a držitel Nobelovy ceny Otto Hahn ve své přednášce z roku 1953, ve které přirovnává uranové jádro ke “kameni mudrců” a doufá, že moderní alchymie přispěje k dobru a pokroku a nikoliv ke zničení lidstva.

Alchymie, náboženství a mystika

S mystikou alchymii spojuje hledání skrytého. Zatímco v mystice je to hledání Boha, alchymie se snaží o nalezení kamene mudrců, elixíru mládí, univerzálního léku apod. V obou případech je cesta pojata jako hledání spásy skrze očišťování duchovní (náboženství) či materiální (alchymie). Na konci této cesty je dle té které terminologie unio mystica či lapis.

Underhillová tvrdí, že myšlenka nového zrození já a transmutace se vine pod mnoha symboly celou mystikou a velkou částí teologie. Ve své knize Mystika nachází paralely mezi těmito procesy a alchymií, především její hermetickou větví. Alchymistu považuje za pomocníka věčného Božství, který asistuje kosmickému plánu při uvedení nedokonalého světa do dokonalého stavu. Kámen mudrců přirovnává k mystickému semeni transcendentního Života, které promění nedokonalé já v duchovní zlato.

Odkazy na alchymické koncepty spojování protikladů (solve et coagula) lze nalézt v mnoha gnostických textech, ze kterých čerpají některé teoretické hermeticky orientované směry alchymie. Například v apokryfním Tomášově evangeliu nalezneme ve výroku 22 následující pasáž:

„Ježíš viděl malé děti, které pijí mléko. Řekl svým učedníkům: Ty děti, co pijí mléko, se podobají těm, kteří vcházejí do království. Řekli mu: Vejdeme, když jsme dětmi, do království? Ježíš jim řekl: Když z dvou uděláte jedno a vnitřní připodobníte vnějšímu a vnější vnitřnímu a to, co je nahoře, uděláte jako to, co je dole, a když to, co je mužské, a to, co je ženské, učiníte jedním jediným, aby mužskost nebyla mužskostí a ženskost ženskostí, když své oči budete mít na místě svých očí a ruce na místě rukou, nohy na místě nohou, obraz místo obrazu – pak vejdete do království.”

Samotný Kristus má mezi některými křesťanskými alchymisty výlučné postavení a je chápán jako lapis philosophorum nebo sol a zároveň jako obraz “velkého díla”. Analogicky pak materie musí projít stejnými útrapami jako Kristus, zemřít a být vzkříšena, aby se stala kamenem mudrců.

Někteří autoři nicméně zastávají názor, že religiozita by neměla zastírat skutečnost, že hlavním posláním alchymie byla především manipulace s hmotou. Zároveň připouštějí, že alchymie opačným směrem ovlivňovala křesťanské autory v tom, jak uvažovali o své víře.

Z pohledu církve, především katolické, převládal k alchymii spíše akceptující přístup, na rozdíl např. od postoje k magii a čarodějnictví. Odpor náboženství vůči alchymistům koncem 13. století neměl základ v teoretických konceptech, spíše byl ryze praktický vzhledem k tomu, že falšování zlata ohrožovalo monetární stabilitu. Tento odpor vrcholí v pamfletu Contra alchymistas inkvizitora Nicholase Eymerica.

Alegorické obrazy rezonovaly i s některými významnými církevními osobnostmi. Martin Luther hodnotil kladně nejen její praktický význam v podobě tavení kovů a výroby lektvarů, ale také její obrazný obsah například ve vztahu k alegorii s biblickým Dnem zúčtování.

Literatura:

Haage, B. D. (2001). Středověká alchymie: Od Zósima k Paracelsovi

Jung, C. G. (2000).Představy spásy v alchymii (psychologie a alchymie II)

Kukliš, L. (2005, leden 1). Tomášovo evangelium | Magazín Gnosis. Získáno 1. květen 2021, z Gnosis website: https://magazin.gnosis.cz/tomasovo-evangelium/

Matus, Z. A. (2012). Alchemy and Christianity in the middle ages.

Nummedal, T. (2013). Alchemy and Religion in Christian Europe.

Underhill, E. (2004). Mystika: Podstata a cesta duchovního vědomí