Úvod

Profesionální a důvěrný vztah Freuda a Junga začal v roce 1907 ve Freudově vídeňském bytě osobním setkáním, které trvalo téměř bez přestávky třináct hodin, a skončil roku 1913 dvěma stručnými dopisy. Poslední osobní setkání proběhlo v září 1913 na 4. mezinárodním  psychoanalytickém kongresu v Mnichově. Tolik strohá životopisná data. V těchto bouřlivých šesti letech se však odehrál příběh přátelství naplněného zprvu obdivem, pocitem novosti, provázeného intelektuálním jiskřením a později tenzí a kulminující rozpadem vztahu dvou klíčových postav psychoanalytického hnutí 20. století. 

V dopisu, který lze de facto považovat za poslední, alespoň v osobním smyslu, Freud píše:

“Vaše obvinění, že zacházím se svými následovníky jako s pacienty, je evidentně nepravdivé…je jistou konvencí mezi námi analytiky, že nikdo z nás se nemusí stydět za svoji neurózu. Ale pokud někdo (myšl. Jung), zatímco se chová abnormálně, neustále vykřikuje, že je normální, posiluje tím podezření, že postrádá vhled do vlastní nemoci. Proto navrhuji, abychom se zřekli našeho osobního vztahu jednou provždy. Já tím nic neztratím, jelikož mé emocionální pouto k Vám bylo již dlouho pouhým dlouhým tenkým vláknem – přetrvávající důsledek minulých zklamání – a vy můžete vše získat, se zřetelem na poznámku, kterou jste nedávno učinil, ve smyslu, že důvěrné přátelství s mužem potlačilo vaši vědeckou svobodu.”

Komplikovaný vztah Sigmunda Freuda, zakladatele psychoanalýzy, a Carla Gustava Junga, Freudova korunního prince a nejslavnějšího odpadlíka, je vděčným předmětem bádání, polemik, vědeckých prací a dokonce monografií. Samotný Jung věnoval svému vztahu k Freudovi celou kapitolu  ve své posmrtně vydané autobiografii “Vzpomínky, sny, myšlenky”.

Laické veřejnosti nejpřístupnější pohled nabídla kniha Johna Kerra “Nebezpečná metoda: příběh Junga, Freuda a Sabiny Spielreinové”, kterou později převedl na plátno David Cronenberg ve filmu “Nebezpečná metoda”. Kniha ve své době způsobila značné pobouření v psychoanalytických kruzích a potvrdila nevděčnou úlohu autobiografických děl, jakkoliv podložených dlouholetým výzkumem, která se zároveň snaží o beletristický přístup s akcentací umělecké licence a nevyhnutelnou bulvarizací tématu – až příliš častý osud životopisných knih a filmů.

Tato esej si neklade za cíl objevit neznámá fakta nebo přinést zásadní odhalení – to by byl úkol vskutku nadlidský. Samotný Kerr strávil sbíráním faktů a psaním knihy celých osm let. Zaměřím se na tři oblasti, které dle mého názoru nejvíce přispěly k odcizení a rozpadu vztahu Freuda a Junga: oblast teoretická (přístup k libidu a nevědomí), oblast spirituální (vztah k náboženství) a oblast osobnostní (vztahová dynamika).

Libido a nevědomí

Libido v Jungově pojetí je univerzální psychickou energii analogickou k energii fyzické. Ve svém pojetí se oprostil od do té doby převažujícího (rozuměj Freudova) pohledu na libido jako rezervoáru instinktů např. hlad, agrese a především sexualita. Jung nahlíží na libido jako na soubor fenoménů tvořících jednotnou psychickou energii.

Ve své autobiografii Jung píše:

“Když jsem pracoval na své knize o libidu a blížil jsem se ke konci kapitoly “Oběť”, věděl jsem už dopředu, že její zveřejnění mě bude stát přátelství s Freudem. Plánoval jsem vytvořit svoji vlastní koncepci incestu, rozhodující transformaci konceptu libida a přednést další myšlenky, ve kterých jsem se lišil od Freuda. Incest pro mě znamená osobní komplikaci pouze v nejzřídkavějších případech. Incest má obvykle vysoce religiózní aspekt a z toho důvodu téma incestu hraje rozhodující roli v téměř všech kosmogoniích a rozličných mýtech. Freud se ovšem držel doslovné interpretace incestu a nedokázal uchopit jeho spirituální význam a symboliku. Věděl jsem, že nebude nikdy schopen přijmout žádnou moji myšlenku k této problematice.”

Dalším teoretickým konceptem, ve kterém se Jung významně odklonil od Freuda, je pojetí nevědomí. Freud uznával existenci pouze jediného typu nevědomí jako nedělitelné součásti individuální psyché. Jung do jisté míry přijal existenci osobního nevědomí jako zdroje komplexů, zároveň ale postuloval existenci nevědomí kolektivního, nadosobního, tvořeného archetypy, symbolickými prázdnými praobrazy, které se dědí a v průběhu ontogeneze manifestují a získávají konkrétní formu ve vědomí individuálně.

Vztah k náboženství

Freud, celoživotní ateista, pokládal ideu Boha za iluzi vytvořenou potřebou silné otcovské postavy na úrovni celé civilizace. Náboženství, jeho zvyky a především rituály připodobnil k rituálům, které lze pozorovat u osob trpících obsedantní neurózou (dnes by se řeklo obsedantně-kompulzivní poruchou). Oboje pokládal za projevy nemoci či patologie.

O mnoho let později v poněkud smířlivějším tónu píše:

“Pokusil jsem se ukázat, že náboženské myšlenky povstaly ze stejné potřeby, jako i další úspěchy civilizace: z nutnosti chránit sebe proti drtivé nadvládě přírodních sil. K tomu byl přidán další motiv – nutkání dát do pořádku bolestně pociťované nedostatky naší civilizace.”

Jungův vztah k religiozitě a spiritualitě byl diametrálně odlišný od Freudova. Původ lze hledat v jeho dětství (otec byl pastor, matku dle jejích slov navštěvovali duchové), v mystické zkušenosti hraničící s psychózou, která začala v jeho 38 letech a trvala několik let (precizně zdokumentované v Červené knize) a také v jeho práci s pacienty. Jung se kromě psychologie věnoval rozsáhlému studiu křesťanství, buddhismu, taoismu a gnosticismu. Individuace, klíčový koncept Jungovy teorie, nachází svůj původ a zároveň tvoří centrální téma transformace v mytologiích a náboženstvích napříč různými kulturami. 

Samotný Jung na sklonku života velmi stručně a přímočaře objasnil svůj vztah k religiozitě v rozhovoru pro pořad televize BBC. Zároveň jej však zahalil rouškou mystéria pro něho typické “jungovské” mnohoznačnosti:

“I do not need to believe in God. I know“

Osobní vztah

Už do samotného počátku, především zásluhou věkového rozdílu (Freud byl o 19 let starší) a také profesionálnímu statutu (Freud byl ve svém oboru již autoritou, zatímco Jungova vědecká kariéra teprve nabírala na obrátkách), byl jejich vztah definován dynamikou otec-syn, král-princ, učitel-žák. 

Křehká rovnováha této dyády byla zpočátku oběma respektována, nicméně v jejich vztahu lze vysledovat tenze, které vyústily v rozpad, již od samotného počátku. Během druhé Jungovy návštěvy u Freuda došlo k “paranormální” situaci (hlasité prasknutí v knihovně),  které Jung komentoval slovy, že další prasknutí bude následovat v průběhu minut, což se k Freudovu překvapení skutečně stalo. Celá událost proběhla během večeře za účasti Freudových dětí. Následující úryvky z konverzací v dopisech obou aktérů ilustrují komplikovanost jejich vztahu – poměrně nevinná událost, kterou by většina lidí přešla s humorem, je analyzována na pozadí mocenské dynamiky mezi oběma analytickými titány.

Jung píše:
“Ten večer s vámi mě díkybohu vnitřně osvobodil od skličujícího pocitu Vaší otcovské autority”.

Freud o stejné události píše:
“Je zvláštní, že toho večera, kdy jsem Vás formálně adoptoval jako nejstaršího syna a jmenoval Vás – in partibus infidelium – mým nástupcem a korunním princem, jste mě zároveň zbavil mé otcovské důstojnosti, což Vám dalo stejné potěšení jaké jsem já, naproti tomu, čerpal z investice do Vaší osoby.”

Dynamiku autority a moci lze vysledovat v popisu situace, která se odehrála na palubě zaoceánské lodi během jejich společné cesty do Spojených států. Freud, Jung a Ferenczi si vytvořili každodenní rituál vzájemné psychoanalýzy svých snů, který Freud jednoho dne ukončil s tím, že by se nemohl podrobit analýze bez ztráty své autority. “Tato slova jsou vyryta v mé paměti jako symbol všeho, co mělo přijít”, napsal později Jung.

Závěr

I přes relativně velmi dobře zdokumentovaný vztah mezi Freudem a Jungem naráží snaha objasnit složitou dynamiku vzniku, existence a zániku jejich vztahu na technické a psychologické problémy. Ani enormní množství korespondence čítající přibližně 360 zveřejněných dopisů nedokáže s odstupem času postihnout veškeré nuance tohoto plodného, komplikovaného a vyústěním na lidské rovině až shakespearovsky laděného dramatu. Na technické úrovni se badatel bez znalosti němčiny spoléhající na anglické verze dopisů vystavuje riziku jistých zjednodušení a nepřesností daných jazykovými rozdíly a kvalitou překladů. Zároveň se nelze ubránit dojmu, že dopisy, přestože oplývají bohatým jazykem plným symboliky, nabízejí paradoxně poněkud jednostranný pohled daný pochopitelnou snahou obou aktérů zanalyzovat sám sebe a především toho druhého. Pro psychoanalytika nicméně představují jistou metaúroveň oboru a neocenitelný zdroj materiálu k zamyšlení a pochopení teorií obou osobností. 

Homans v analýze jejich vztahu píše o oboustranných pocitech grandiozity hraničících s narcismem a vzájemné idealizaci. Pokud do tohoto parního kotle přiložíme, řečeno jazykem psychoanalýzy, vzájemný přenos a protipřenos, získáme obrovský přetlak intelektuální energie, která formovala psychoanalytické hnutí 20. století. Zároveň, zdá se, byl takový přetlak dlouhodobě neudržitelný a exploze (v tomto případě spíše imploze) nevyhnutelná. 

Faktem zůstává, že pomyslným vítězem na akademickém poli, pokud vůbec lze hovořit o vítězství a prohře, zůstává spíše Freud. Psychoanalýza a její koncepty už z podstaty odolávají empirickému poznání, nicméně Freudův odkaz je kulturně, popkulturně i vědecky silnější a jeho teorie jsou dodnes předmětem odborného diskurzu na kontinuu “zapomeňme na něj” – “něco na tom bude” – “měl pravdu”. V seznamu stovky nejvýznamnějších psychologů 20. století najdeme Freuda na třetím místě (resp. na prvním dle počtu citací), Jung se umístil na dvacátém třetím místě celkově (v žebříčku prvních 25 psychologů dle citací nefiguruje vůbec). 

Jung se z akademického pohledu zdá být téměř persona non grata. Kromě zmíněné problematické vědecké validity psychoanalýzy a analytické psychologie se Jung vydal do oblastí v pozitivistické psychologii nepopulárních – astrologie, paranormální jevy, alchymie, kabala. Obtížná uchopitelnost jeho teorie hraničící s esoterií a mysticismem, problémy se systematizací a nesnadná přenositelnost nezapadají do kánonu současné empiricky orientované psychologie. 

V určitých ohledech však Jung jde, do jisté míry, za Freudův determinismus.  Zatímco Freud pokládá vyléčení pacienta z neurózy za cílový stav psychoanalýzy, Jung se svým konceptem individuace snaží o více než zbavení člověka neurotických symptomů a tento jednotící proces, na jehož konci je nalezení Bytostného Já, pokládá za opus magnum duše člověka. Tím vrací do psychologie mystéria náboženská a mytologická a do určité míry dláždí cestu humanistickým a transpersonálním směrům psychologie 20. století. 

---

Literatura

• Exploded Manuscript: Freud’s Letter to Jung. (1913). Retrieved February 24, 2020, from https://www.loc.gov/exhibits/freud/ex/131.html
• Freud, S. (1959). Obsessive actions and religious practices. In The Standard Edition of the Complete Psychological Works of Sigmund Freud, Volume IX (1906-1908): Jensen’s ‘Gradiva’and Other Works (pp. 115-128).
• Freud, S. (2012). The future of an illusion. Broadview Press.
• Gay, P. (1998). Freud: A life for our time. WW Norton & Company.
• Haggbloom, S. J., Warnick, R., Warnick, J. E., Jones, V. K., Yarbrough, G. L., Russell, T. M., … & Monte, E. (2002). The 100 most eminent psychologists of the 20th century. Review of General Psychology, 6(2), 139-152.
• Homans, P. (1995). Jung in Context: Modernity and the Making of a Psychology. University of Chicago Press.
• Jung, C. G., & Jung, C. G. J. (1963). Memories, dreams, reflections. Vintage.
• Jung, C. G. (1960). The structure and dynamics of the psyche. Collected works: Vol. 8. Trans. RFC Hull. Princeton: Princeton University Press.
• KidMillions. (2017, November 10). Face To Face | Carl Gustav Jung (1959) HQ. [Video file]. https://www.youtube.com/watch?v=2AMu-G51yTY
• Smelser, N. J., & Erikson, E. H. (Eds.). (1980). Themes of work and love in adulthood. Harvard University Press.