V reakci na podcast Terezy Matějčkové, EchoPrime, Nesmrtelnost je botanická kategorie. Co vědí filozofové o zahradách, 25.8.2026

Doplnil bych filozofa, který, pokud vím, sice nezahradničil, zato se často přírodou toulal, myslím Nietzscheho. Jeho „zahradní“ metafory jsou velmi poetické na filozofa s kladivem. Dovolím si delší úryvek z aforismu 560 z knihy Ranní červánky (překl. Věra Koubová, kráceno):

„Co lze dělat. — Člověk může se svými pudy naložit jako zahradník a, což ví málokdo, rozvíjet výhonky hněvu, soucitu, zvědavosti, marnivosti tak plodně a užitečně jako pěkné ovocné stromy na špalíru; může to dělat se zahradnickým vkusem a jakoby na španělské zdi, s bujným rozkošnictvím i s trochou pečlivé péče; může nechat přírodu působit volně jako na divokých lukách a těšit se z toho, že tam všechno pučí a roste v bujné nepravidelnosti; může rovněž dávat pozor na nezdárné a zhoubné rostliny a krotit je tak, aby nepřekážely ostatním; — toto všechno může člověk dělat se svými pudy a dělá se to. Ale málo lidí ví, že si to mají stanovit jako úkol, a ještě méně lidí ví, co všechno lze takto z lidských pudů udělat, když člověk takto zahradničí.“

V tom je, myslím, Nietzscheho síla, v důrazu na svobodu a ve způsobu jakým můžeme (či musíme? A pokud musíme, jsme pořád v říši svobodné vůle? ) utvářet svůj charakter. Netvrdí, že máme všechno pudové vyplít. „Krotit (…), aby nepřekážely“ je filozofův imperativ. Freudovsky sublimovat, či jungovsky integrovat, dle individuálního vkusu. Zahrada je totiž silný archetypální motiv. Její kultivace je konec konců příkaz shůry (Gen 2:15). Ta naše, vnitřní či vnější, nás zároveň vtahuje k práci, jelikož rajská je nám zapovězena.

Na rozdíl od pole je zahrada spoutaná hranicemi. Uvnitř jsme spirituálně plodní. Dokážeme oddělit a pojmenovat. Hranice, které jsme chtěli zrušit na konci dějin, k nám v postglobalizovaném světě vpadly ve stínové podobě doktrín, cel nebo plotů z nutnosti. Přesto nadále předstíráme jejich neexistenci a opájíme se vlastní všemocností s všudypřítomnou AI za zády.